Víte, jak každý apokalyptický film začíná stejnou scénou? Vědec v bílém plášti zjistí, že se blíží mega-tornádo a snaží se všechny varovat – z něj je ale střih na rodinku Novákových, která řeší rutinní prkotiny jako je neumyté nádobí, zatímco v pozadí se nenápadně klepe lísteček ve větříku. Novákovým je lísteček ukradený, ale divák už ví, že kdyby ty trubky dávaly větší pozor na lístečky, tak se dožijí konce filmu.
Dnes jsme všichni Novákovi. Řešíme prkotiny, jako co zase plácnul který Klaus a zatím se na nás řítí apokalypsa. Oproti tornádu s ní ale ještě můžeme něco udělat, ale většinu národa to nijak netrápí.
Můžu s tím něco udělat já sám a na zbytek národa se neohlížet? A tím nemyslím třídit odpad, ale skutečně udělat něco, čím situaci pomůžu i za dalších 1000 ignorujících spoluobčanů?
Zdroj: The New Yorker